Rodina Franz Josefa I.

Na podzim roku 1852 se u dvora hovořilo o dalším možném sňatku s Annou, neteří krále Fridricha Viléma IV. Tento svazek by byl považován jako krok k uvolnění rakousko-pruských vztahů, avšak Anna byla již zasnoubená s Fridrichem Vilémem, lankrabětem hesenským. Jen chvíli se také mluvilo o princezně Sidonii, sestře Alberta Saského.

18. 2. 1853 císaře napadl János Libényi  jednadvacetiletý krejčovský tovaryš. Bodná rána do krku byla hluboká a silně krvácela. František Josef útok zlehčoval a řekl, že nebyl ve větším nebezpečí než jeho stateční vojáci v Itálii. Císař unikl vážným následkům jen náhodou díky silnému zlatě vyšívanému límci a také díky tomu, že nůž sklouznul po jeho lebeční kosti. Ztratil hodně krve a na chvíli oslepl. Útočník byl popraven 20. 2. 1853. Patřil k maďarskému pluku, který bojoval o pět let dříve v povstání.

Po tomto vážném atentátu na císaře, se však otázka další linie Habsburské dynastie dostala do jiné perspektivy. Pokus o vraždu přesvědčil arcivévodkyni Žofii, aby svého nejstaršího syna rychle oženila. Proto pozvala svou sestru Ludoviku vévodkyni bavorskou a její dvě dcery na několik dnů do Ischlu. Devatenáctiletá Helena (Nené) dostala trému, když uviděla svého bratrance a nastávajícího manžela a ač byla na sňatek výborně připravena, nedokázala ze sebe vydat ani souvislou větu.  Její patnáctiletá sestra Alžběta (Sissi), která nevnímala žádná omezení, se k císaři chovala velmi přátelsky. Nebylo divu, že se do mladé a velmi živé bavorské princezny císař zamiloval.

Dr. Vilém Krejza, Život a panování Františka Josefa I.: vladařské i lidské osudy Jeho Veličenstva slovem i obrazem, o císařových zásnubách napsal:

„… Svatba měla se konati až příštího jara. V zimě byl František Josef častou návštěvou buď v Mnichově nebo v Possenhofenu, aby navštívil svou nevěstu. Stále víc a hlouběji okouzloval ho naivní půvab a čarovná krása mladé dívky, takže se nemohl dočkati dne, kdy ji uvede na trůn … Když zrána dne 20. dubna 1854 princezna Alžběta odjížděla do Vídně, celé město bylo vzhůru a loučilo se. Měšťáci i lid volali za odjíždějící svoje nejupřímnější přání. Slavnostní vjezd svůj do příštího svého sídelního města slavila princezna Alžběta na vlnách Dunaje. Veliká plochá loď čekala připravena, aby ji pojala s veškerou družinou: s rodiči i s celým komornictvem. Zlaté a purpurové draperie, jež na přivítanou sličné panovnici přinesl národ. A v této nádherné kořisti jara, bílá a svěží ve své těžké hedvábné toiletě, se svým růměncem štěstí a s tázavými plameny žasnoucích očí vypadala jako symbol nejkrásnějšího mládí, jako víla nevinnosti a krásy jarní. Věnce z bílých a rudých růží pokrývaly její slavnostní plášť ze stříbrného brokátu a splétaly se s těžkými copy jejích nádherných, zlatorudě pobleskujících, hnědokaštanových vlasů … Vztyčená, snivě rozčarovaná vší touto poctou statisíců, stála krásná nevěsta na přídě lodi a zaníceně pohlížela na mohutné město, ztopené do podvečerních červánků. Zde ji očekávala koruna, kterou ji na hlavu vsadí vřele milovaná i milující ruka. Hle, nedaleko odtud, u přístaviště, stojí mladý rakouský císař, obklopen celým svým vysokým rodem a se všemi hodnostáři svého dvora. Vzrušen a zachvívaje se netrpělivostí, nemoha se už dočkati všech předepsaných obřadů a snad ani nevida, jakému nebezpečí se vydává v šanc, nečeká, až přisunou spojovací most k lodi, zvolna se přibližující. Nečeká – a pružným mladistvím krokem vrhá se do objetí své omdlévající nevěsty ...

... Vlastnímu slavnému a významnému aktu, kdy urození snoubenci měli se spojiti před oltářem ve svatý celoživotní svazek duší i těl, posvěceno bylo pondělí dne 24. dubna. Hle, jak asi zaznamenal své dojmy tehdejší kronikář:

… Akt oddávací vykonal se o 7. hodině večerní v kostele sv. Augusta, provedl jej někdejší učitel císařův, tehdejší kníže arcibiskup vídeňský, kardinál Josef Otmar z Rauscheru, za četné asistence duchovenstva. Již o třech hodinách odpoledne byl nával lidu v okolí hradu a kostela sv. Augusta tak mocný, že se příchody musely uzavříti. Nejen ze všech částí říše, nýbrž i z nejvzdálenějších měst Evropy a ostatních zemědílů přišli hosté a holdovací poselstva, vždyť přišly i ze Soluně, Smyrny a Alexandrie deputace usazených Rakušanů, aby se zúčastnily svatby svého císaře."

Po obřadu novomanželé ještě dvě hodiny přijímali hold od urozených hostí. Mezi nimi byl maršál Radecký, Windischgrätz nebo hrabě Jelačič. Po desáté hodině večer rodina usedala k večeři, ale nová císařovna neměla na jídlo ani pomyšlení. Zaskočily ji její nepříjemné pocity z nedostatku soukromí dokonce i o svatební noci, snídani nebo z toho, že po svatbě nenásledovaly líbánky. Možná i proto se manželství naplnilo až o dva dny déle, jak si zapsala do svého deníku arcivévodkyně Žofie, když 27. 4. mladý císař přišel na snídani a matku ujistil, že císařovna Sissi „naplnila jeho lásku“.

Za několik dní se Alžbětina rodina vracela z Vídně domů do Bavorska, všichni byli vyčerpáni z přísného dodržování dvorní etikety a Nené byla viditelně spokojená, že tomuto osudu unikla.

V červnu 1854 navštívila císařská dvojice Čechy a Moravu. V Praze se bývalý císař Ferdinand s císařovnou Annou Marií chovali k Alžběte velmi láskyplně a přátelsky. Nadšená Alžběta začala plnit své povinnosti císařovny a s velkou neúnavnou péčí objížděla všechny kostely, kláštery a chudobince, kde zanechávala štědré dary. Po návratu z cest odjel Franz Josef I. na manévry do Haliče. Císařovna zůstala v Laxenburgu, tam její dvorní lékař Johan Seeburger zjistil, že je těhotná. Zájem kolem nové rodičky znamenal ještě větší ztrátu soukromí. 5. března 1855 se narodila císařskému páru dcera a s velkou okázalostí ji na křtu pojmenovali Žofie. Arcivévodkyně Žofie sama vybrala pro svou vnučku všechny vychovatelky i kojnou, dětský pokoj umístila v Hofburgu hned vedle svého, a když chtěla Alžběta navštívit svou dceru, musela přes dlouhé schodiště a chodby. Brzy císařovna zjistila, že je znovu těhotná. 15. července 1856 porodila druhou dceru Giselu. Při této příležitosti si Alžběta vynutila aby pokoje dětí sousedily s jejími.

Po celkem úspěšné císařské návštěvě v Itálii se ministři rozhodli poslat vládnoucí pár do Uher, proti velké nevoli arcivévodkyně Žofie s nimi odcestovala i malá Gisela a Žofie. Budapešť je nadšeně přivítala. Na cestě po Uherském království onemocněla Gisela i Žofie. Gisela byla silné dítě a brzy se uzdravila, zatím co její starší sestřička byla daleko křehčí. Během své nemoci začala dvouletá Žofie zvracet krev a žluč, měla nejspíš černý kašel, břišní tyfus nebo spalničky. Alžbětě její prvorozená dcera odcházela přímo před očima. 28. května 1857 Žofie zemřela. Císař poslal telegram v němž rodičům oznamoval: "naše malá dcerka je andělem v nebi a Sissi se smířila s boží vůlí".

Telegram však v sobě nesl jen půl pravdy. Císařovna Alžběta propadla úplnému zoufalství, obviňovala se, že svou dceru brala do Uher a vystavila ji tak nebezpečí. Měla také velký strach z návratu do Vídně a z reakce její tchyně, ta však projevila velkou soustrast a nechtěla to mladé císařovně dělat ještě těžší. Princeznu Žofii pohřbili v kapucínském kostele v rodinné Habsburské hrobce.

Koncem léta odjel Franz Josef I. do Uher dokončit svou cestu. Alžběta zůstala doma a dál držela smutek, odmítala jíst a někdy mluvila o tom, že si vezme život. Z jejího duševního stavu byl císař velmi rozrušen a tak požádal matku, aby do Vídně pozvala Alžbětinu matku se sestrami. Díky nim se císařovna odreagovala a rozhodla se dát Rakouskému trůnu následníka. Začátkem roku znovu již po třetí otěhotněla. 21. srpna 1858 porodila před půlnocí syna. Korunního prince pokřtili jménem Rudolf.

Po desetileté pauze císařovna Alžběta porodila své čtvrté dítě princeznu Marii Valerii 22. dubna 1868. Stala se matčiným miláčkem. Alžběta své tři děti porodila v Laxenburku, ale pro poslední porod si vybrala Maďarsko, přesněji Budín. Marii Valerii císařovna často říkávala "má jediná" nebo "maďarské dítě".

V dubnu 1866 vydal císař františek Josef I. rozkaz k mobilizaci své armády a tím byla vyhlášena válka Prusku. Rakousko s Německými spojenci měli jen málo šancí na výhru. 4. července začala bitva u Hradce Králové. Drtivá porážka si vyžádala třináct tisíc rakouských vojáků, sedmnáct tisíc raněných a třináct tisíc zajatců. Zatímco na Pruské strane nedosáhl počet padlých ani dva tisíce.

Rakousko - Uhersko v rukou císařovny

Trpká porážka Rakouska Pruskem roztřásla půdu pod Habsburskou monarchií. Bylo nutné udělat krok, ke kterému císaře ještě před Prusko – Rakouskou válkou císařovna Alžběta vyzývala, spojit se s Uherskem. Po válce pro to udělala velmi mnoho.

Pro toto sblížení císařovna odjížděla do Budapeště, kde se setkávala s významnými politiky, jako byl maďarský šlachtic a právník Ferenc Deak nebo hrabě Julius Andrássy s nimi připravovala půdu pro sjednocení. Obě stany se dohodly na oficiálním vyrovnání Ausgleich a 29. května 1867 bylo podepsáno. Maďarsko toužilo po vnitřní autonomii, tak se pod jeji přímou vládu dostala Svatoštěpánská území, tj. Uhry, Transylvánie a Chorvatsko - Slovinsko bylo pak autonomním královstvím. Rakousko se s Uhrami stalo duální monarchií známou jeko Rakousko-Uherská říše, které vládl rakouský císař František Josef I. 8. června 1867 se nechal korunovat Uherským apoštolským králem. Omezení maďarské vlády spočívala v moci císaře jmenovat nebo odvolat Uherského ministerského předsedu a svolat, pozastavit nebo zrušit uherský parlament. Pokud v parlamentu s něčím nesouhlasili - obrátili se na Jeho apoštolské Veličenstvo císaře a krále jehož rozhodnutí bylo zásadní.

Rodinné tragedie před slavnostní korunovací Františka Josefa I. uherským králem

Ještě před slavnostní korunovací přišly špatné zprávy z Mexika, kde panoval Maxmilián, bratr Františka Josefa. Bývalý mexický císař Maxmilián byl zajat, uvězněn a odsouzen za zločiny proti mexickému lidu k trestu smrti. Ten samý týden přišla ještě jedna šokující zpráva. Nešťastnou náhodou uhořela Matylda, osmnáctiletá dcera císařova bratrance arcivévody Albrechta. Šaty jí chytly od zapálené cigarety a zemřela na popáleniny.

V roce 1880 se Rudolf se seznámil s princeznou Stephanií, dcerou krále Leopolda II. a Marie Henriety. Svatba byla 10. května 1881, zprvu byl Rudolf své manželce oddaný a ona ho velice ráda doprovázela na společenské akce a byla ochotná udělat vše, aby jejich společný život byl co nejpříjemnější.

Po svatbě žili v Praze, na jaře 1883 Stephanie otěhotněla a nadšený Rudolf o nenarozeném dítěti mluvil jako o Václavovi. 2. září se ale narodila holčička, pojmenovali ji Alžběta (v rodině jí říkali „Erži“). Mladá maminka byla nešťastná, že Rudolfovi nedala vytouženého syna, ale ten byl tří a půl kilovým miminkem nadšený.

František Josef měl Rudolfa velmi rád a podporoval ho ve všech směrech vědy, spatřoval v něm ovšem liberálního a nedospělého mladíka. Císař měl rád tradiční roli důstojníků v armádě a nehodlal nic měnit, zato Rudolf hledal nová a efektivnější využití svých vojáků a to se nelíbilo ani arcivévodovi Albrechtu. Na jaře 1888 Rudolf předpokládal, že mu bude svěřeno velení druhého armádního pluku s velitelstvím ve Vídni. Namísto toho se Albrecht postaral, aby dostal podřízenou a pečlivě hlídanou funkci, dělanou přímo pro Rudolfa. Stal se generálním inspektorem pěchoty. Tou dobou se Rudolfovi začalo podlamovat zdraví. Trpěl revmatickými bolestmi a zánětem průdušek. K tomu si ještě vytvořil závislost na alkoholu a morfiu. Oslepující bolesti hlavy měl již od dětství, po pádu ze stromu, se teď projevovaly daleko častěji. I jeho manželství nebylo šťastné. Stephanie prodělala pohlavní nemoc, kterou jí nakazil Rudolf, po které již nemohla otěhotnět. Své časté nevěry Rudolf před svou manželkou vůbec netajil a oddával se jim, kde se dalo. U dvora se říkalo, že má nejméně třicet nemanželských dětí.

Problémové chování Rudolfa mělo císaře upozornit na jeho velkou změnu. Na jednom z císařských honů Rudolf dost nepromyšleně vystřelil v těsné blízkosti císaře a málem ho zranil nebo dokonce usmrtil. Tomu zabránil jeden z honáků, který se před císaře postavil a tím ho zachránil. Po tomto incidentu dostal Rudolf úplný zákaz účastnit se císařských honů. Císaři se nelíbila Rudolfova náklonnost k novinám, do kterých často přispíval. Před polednem 29. ledna Rudolf oznámil svým poddaným, že odjede na loveckou chatu v Mayerlingu. 30. 1. 1889 se císař dozvěděl hroznou zprávu, že před několika hodinami našli princ Filip a hrabě Hoyos tělo prince Rudolfa a jeho milenky Marie Vetseraové v jednom z pokojů lovecké chaty bez známek života. Rodina sice jako první zprávu veřejnosti sdělila, že korunní princ zemřel na selhání srdce, o dva dny déle přiznali princovu sebevraždu.

5. února se konal pohřeb, v jehož čele šel jen císař František Josef I. a jeho dcera Gisela. Rudolfova manželka Stephanie, matka a sestra Valerie se nezúčastnily. Průvod vedl z kaple v Hofburgu, kde byly ostatky uloženy, k Habsburské hrobce v kapucínském kostele.  Rudolfem zastřelená Marie by nejspíš byla pohřbena někde v nevysvěcené a opuštěné hrobce. Císařova milenka a přítelkyně herečka Kateřina Schrattová se postarala o to, aby rodina Marii pohřbila důstojně.

Rudolf ve Vídni napsal spoustu dopisů na rozloučenou sestře, milence Mitzi Casparové, baronu Hirschovi a jiným přátelům. Jen dopis matce napsal těsně po zastřelení Marie, prosil v něm o odpuštění svého otce, císaři žádný dopis nenapsal. Rudolf v dopise napsal, že si František Josef nezasloužil mít takového syna a že zabil, proto nemá právo žít. Císař ani císařovna se z tohoto traumatu nikdy úplně nevzpamatovali.

Loveckou chatu v Mayerlingu zbourali pár dní po tragické události. Na jejím místě postavili kapličku a klášter pro karmelitánky.

Maxmilián byl milovníkem námořnictva a díky svým schopnostem rychle postupoval ve velitelských hodnostech. Byl velmi oddaný svým povinnostem a Rakouské námořnictví hodně zmodernizoval. Na své první cestě do zahraničí se Max hluboce zamiloval do brazilské princezny Amálie Marie. Sňatku by nic nebránilo, měla mezi svými předky císařovnu Josefínu a rod Wittelsbachů, jenže byla velmi slabá a ve svých dvaadvaceti letech podlehla plicní tuberkulóze.

27. června 1857 si Maxmilián vzal za manželku Charlottu, dceru belgického krále Leopolda. Svatba se konala v Belgickém hlavním městě - Bruselu. Arcivévodkyně Žofie si mladou a sympatickou Charlottu zamilovala a litovala, že se Charlotta nestala Rakouskou císařovnou. Mladí manželé žili dva roky v Miláně, kde plnili funkci rakouských regentů. O funkci guvernéra v severní Itálii Maxmilián přišel roku 1859, byl prý příliš liberální. Maxmilián se svou manželkou odešel žít do Terstu, kde si postavili zámek Miramare. Po válce o Piemont, ve které Rakousko prohrálo i s císařem Františkem Josefem I. v čele jako velitelem, se o Maxmiliánovi mluvilo jako o vhodnějším císaři. Napoleon císaři navrhl, aby se Benátky staly svobodným státem pod vládou arcivévody Maxmiliána a na mírové konferenci v Curychu žádal belgický král Leopold pro svého zeťe totéž, dostalo se jim ale jen negativní odpovědi.

Palác Miramare u Jaderského moře byl přepychový, ale pro Charlottu a Maxmiliána nudný, oba toužili po odpovědnosti a moci. Max věděl, že mu jeho žárlivý bratr žádné cenné místo již nenabídne.

Tou dobou v Mexiku probíhala občanská válka, která vedla až k obsazení francouzskými vojsky. K zabrání mexického území vedly Francii velké nesplácené dluhy. Napoleon měl v úmyslu založit na mexickém území říši, která by byla pod ochranou Francie a bezpečnost by zaručovala všudypřítomná francouzská vojska.

Přes veškerý odpor příbuzných se Maxmilián s Charlottou rozhodli přijmout nabídnutou mexickou korunu. Maxmiliánova matka Žofie s tímto plánem rezolutně nesouhlasila, věděla, že je to velmi nejisté a nebezpečné. Král Leopold měl stejný názor a vybízel svého zetě, aby raději přijal Řeckou korunu, která se uvolnila roku 1862 svržením neoblíbeného a bezdětného krále Otty. Maxmilián, podporovaný svou ženou, často jednal s mexickými i francouzskými delegáty. Jednání trvala celé dva roky, než roku 1864 nabídku přijal.

Londýn i Rakousko daly jasně najevo, že Maxmiliánovi mohou akorát přát štěstí, ale víc dělat nemohou. Charlottina babička při loučení Maxmiliánovi řekla, že to nemůže dopadnout jinak, než jeho vraždou. Poslední návštěva Vídně byla pro Maxe největší zkouškou, smutné tváře všech jeho příbuzných a naléhání, ať si přijetí mexické koruny rozmyslí. Největším překvapením bylo předložení prohlášení o zřeknutí se všech výsad a práv na následnictví a dědictví v Rakousku. Císař František Josef I. byl v tomto ohledu neoblomný, a pokud by Max nepodepsal, císař by mu nedal svolení odjet. Později oba bratři vyjednali lepší podmínky pro případ, že by byl Maxmilián svržen z trůnu a 9. dubna 1864 rodinnou dohodu podepsali v paláci Miramare. Oba byli dost smutní a nejspíš tušili, že se již nikdy nesetkají.

V Mexiku si Maxmilián zvolil Ciudad de México, jako sídelní město a Chapultepecký hrad se stal jeho rezidencí, zavedl v něm stejné dvorní mravy, jaké měly ve Vídni v Hofburgu. Císařský pár neměl žádné potomky, proto adoptovali Augustína de Iturbide y Greena a jeho bratrance Salvadora de Iturbide y de Marzána, oba byli vnuci popraveného prvního císaře Augustína de Itubide.

I přes velké nasazení nového mexického císaře a jeho ženy Carloty, která si nechala dát nové mexické jméno, nezískal evropský pár v Mexiku žádnou oblibu. Mexický lid nejvíce pobouřil Černý zákon, který měl všechny Mexičany věrné republikánskému vůdci Benitu Juarezovy zastřelit. Po dobu platnosti tohoto černého zákona bylo popraveno na dvacet tisíc lidí.

Hrozba Maxmiliánova sesazení z trůnu byla roku 1866 zřejmá i v zahraničí. Císařovna Carlota odcestovala do Evropy hledat pomoc. Byla v Paříži, Vídni i v Římě u papeže Pia IX., vše bylo neúspěšné. Napoleon III. z Mexika stáhl své vojenské jednotky a nechal Maxmiliána svému osudu. Republikáni vedení Juarézem se rychle dostali k moci, císaře zajali a byla nadevše jasné, že ho chtějí popravit. Juareze neobměkčili ani prosby pruského krále Viléma, generála Garibaldiho nebo prezidenta Spojených států Johansonna. František Josef I. s nadějí, že zajatce povstalci pošlou zpět do Evropy, nechal znovu obnovit všechna Maxmiliánova práva a ještě nabídl Juarezovi výkupné.

Rozsudek smrti byl vykonán 19. června 1867. Posledním přáním Maxe bylo poslechnout si píseň La Palomy a ještě než dozněla - popravčí zastřelili jeho nejvěrnější generály Miguela Miramóra a Tomáse Majie. Maxmiliánovo tělo převezli zpět do Vídně na stejné lodi Novara, na které do Mexika přijel. Mexického císaře Maxmiliána pohřbili do Habsburské hrobky v kapucínském kostele. Carlota se duševně zhroutila a žila v izolaci u Jaderského moře, později v Belgickém zámku Bouchout, tam také 19. července 1927 zemřela.