Mládí a studium

František Karel Josef znám jako arcivévoda rakouský byl druhorozeným synem císaře Františka II. (1786 – 1835) a jeho druhé manželky Marie Terezy Neapolsko-Sicilské (1772 – 1807).

Žofie Frederika Bavorská byla druhá nejmladší dcera bavorského krále Maxmiliána I. Josefa (1756 – 1825) a jeho druhé ženy Karolíny Frederiky Vilemíny Bádenské (1776 – 1841).

František Josef se již od čtyř let začal učit jazykům Habsburské říše, nejen z tohoto důvodu byl svěřen českým a maďarským opatrovnicím. Studie císařských dětí byla velice přísná, rozpustilost či nevychovanost neměla místo. O výchovu se starala nejen Žofie matka Franz Josefa, ale ještě dlouhá řada schopných pedagogů. V tradicích výchovy, jež položila sama Marie Terezie, pokračoval jeden z čelních učitelů hrabě Jindřich Bombelles, také rada Pilgram (státní vědy), dvorní rada Josef svobodný pán z Lichtenfelsu (trestní a civilní právo), Dr. Mořic Fränzl (statistika a národohospodářství), opat Otmar Rauscher (filosofie a dějiny), Dr. J. Columbus (církevní právo), Dr. Fick (dějepis), Profesor Albert Jägel (dějiny Tyrolska), Profesor Helm (práva), dvorní rada Zaleski (polština), později plukovník z Hauslabu (vojenství), již od roku 1847 pod dozorem kancléře Metternicha studoval praktické vedení státních věcí (každou neděli).

Mladý arcivévoda se, i díky dokonalé paměti a neobyčejné chápavosti a touze po vědění, v hodinách naučil plynule mluvit francouzsky, polsky, česky i maďarsky. Bavily ho přírodní vědy, zeměpis, dějepis, práva a vynikal v kreslení, tanci, střílení na terč a později jízdě na koni. Roku 1843 vypracoval vojenský učitel plukovník z Hauslabu čtyřletý plán učení vojenského pro téměř třináctiletého Františka Josefa. Vojnou prošel skoro jako obyčejný voják, není divu, že se z nesmělého chlapce stal hrdý a rázný velitel.

Historka z dětství arcivévody Františka Josefa

Z pamětní knihy vydané k šedesátiletému výročí vlády císaře Františka Josefa I. 60 let na císařském trůně Habsburském, autor Karel Weide a do češtiny ji přeložil H. D. Moravský.

„Dne 18. srpna 1834 slavila císařská rodina důvěrně čtyřleté narozeniny svého milovaného potomka v Laxenburku. Malý arcivévoda zabýval se v jednom z překrásných pavilonů svými hračkami, kterými byl v tento den hojně zahrnut. Zvláště velkou radost měl z jedné tlupy dřevěných vojáčků, kterými jej jeho prarodiče obdařili. Při hře této upoutala z nenadání pozornost jeho postava živoucího vojáka, jenž stál blízko pavilonu na stráži.

Dlouho pozoroval malý princ muže, jenž jako ze železa ulitý stál v bílém vojenském kabátě a úzkých uherských kalhotách s velikou přilbou na hlavě. Když přišel císařský dědeček do pavilonu, běžel mu Franci naproti a ukazuje na stráž, ptal se naivně: „Není – liž pravda, ten muž tamto jest chud?“ „Proč to myslíš Franci?“, ptal se císař s úsměvem. „Protože zde musí státi na stráži.“ „Aj, mé dítě, to musí každý voják a také císařští princi jsou vojáky. Ale u toho muže si to náhodou uhodl, ten jest skutečně chud. Tak tam jdi a dej mu tuto bankovku!“ „Franci“ vzal peníze, cupkal pln radosti k pěšákovi a podával mu cenný papír, ale muž pozměnil svoji posici jen tím, že vzdával malému arcivévodovi zbraní čest. Pln rozpakův stál tu malý dobrodinec, maje bankovku v pravé ručce a levý ukazováček dle způsobu malých dětí v ústech.

„Ba ovšem“ volal císař rozradostněn touto mile komickou scénou „do ruky nesmí voják na stráži stojící ničehož vzíti, to jest proti jeho povinnosti. Tak to zkus a dej mu to do jeho prachovnice!“

Prachovnice, která visela vojákovi za zádech, byla malému arcivévodovi velmi vysoko, ačkoliv se vypínal, na špičky vystupoval a napřahoval ručičky. Tu přišel mu císař, k němuž zatím i císařovna se připojila, na pomoc – vnuka pozvedl – císařovna otevřela prachovnici a malý arcivévoda mohl konečně „chudému muži“ dáti svůj dar. Potom šel šťasten a rozradostněn ke svým hračkám zpět. Malíř Petr Fendi, jenž byl svědkem této scény, zachytl ji roztomilou genrovou skizzou, dle níž provedl světovou malbu. Tento obraz opatrovala císařovna Karolina Augusta jako svůj majetek až do smrti (1873), načež přešel obraz v majetek města Vídně.“